Odpustit bývalému dozorci z Ravensbrücku?

Příběh Corrie ten Boom

Jestli má někdo co říct o odpuštění, pak je to Holanďanka Corrie ten Boom (1892-1983). Přežila věznění v koncentračním táboře Ravensbrück, kam byla deportována se svou rodinou za ukrývání Židů. Setkání s bývalým dozorcem popisuje ve své knize Tulákem pro Krista.

“Bylo to v jednom kostele v Mnichově, kde jsem ho spatřila – plešatého zavalitého muže v šedém svrchníku, hnědý plstěný klobouk svíral v rukou. Lidé se tlačili ven z přízemní místnosti, kde jsem právě mluvila, posouvali se kolem řad dřevěných židlí ke dveřím vzadu.

Byl rok 1947 a já přišla z Holandska do poraženého Německa s poselstvím, že Bůh odpouští. Byla to pravda, kterou v této zatrpklé vybombardované zemi potřebovali slyšet nejvíce, a já jim předložila obraz, který mi utkvěl v mysli a který jsem si oblíbila. Možná proto, že Holanďanově mysli moře není nikdy vzdálené, ráda jsem myslívala na to, že právě tam byly uvrženy naše odpuštěné hříchy.

„Když své hříchy vyznáme,“ řekla jsem, „Bůh je uvrhne do nejhlubšího oceánu, jsou navždy pryč. A i když pro to nemohu najít verš v Písmu, věřím, že Bůh tam pak dá nápis, který říká: ,RYBOLOV ZAKÁZÁN‘.“

Zíraly na mě vážné tváře, neodvažujíce se docela uvěřit. Po přednáškách v roce 1947 nebyly v Německu žádné otázky. Lidé v tichosti vstávali, v tichosti si sebrali své věci, v tichosti opouštěli místnost.

A právě tehdy jsem ho uviděla, jak se prodírá proti proudu kupředu. V jednom okamžiku jsem viděla svrchník a hnědý klobouk, v následujícím modrou uniformu a čepici se štítkem, na níž byla lebka se zkříženými hnáty.

Najednou se to vrátilo: ta ohromná místnost s ostrými světly nad hlavou; ta smutná hromada šatstva a bot na podlaze uprostřed; ta hanba kráčet nahá kolem tohoto muže. Před sebou jsem viděla křehkou postavu své sestry, ostře vystupující žebra pod kůží tenounkou jako pergamen. Betsie, jak jsi byla hubená! To místo byl Ravensbrück a muž, který si teď razil cestu kupředu, byl dozorce, jeden z nejkrutějších.

Odpustíte mi?

Teď byl přede mnou, ruce vztažené: „Krásné poselství, Fräulein! Jak dobré je vědět, že – jak říkáte – všechny naše hříchy jsou na dně moře!“ A já, která mluvila tak nenuceně o odpuštění, jsem se raději hrabala ve svém zápisníku, než abych se dotkla té ruky. Nepoznal mne, ovšem – jak by si vzpomněl na jednu vězeňkyni mezi tisícovkami žen? Já si ho však pamatovala, i tu koženou rukojeť biče houpající se na jeho opasku. Stála jsem tváří v tvář jednomu ze svých věznitelů a připadalo mi, že mi tuhne krev.

„Ve své řeči jste se zmínila o Ravensbrücku,“ řekl. „Byl jsem tam dozorcem.“ Ne, nepamatoval si mne. „Ale od té doby,“ pokračoval, „jsem se stal křesťanem. Vím, že Bůh mi ty kruté věci, co jsem tam dělal, odpustil, ale rád bych to slyšel i z vašich úst. Slečno,“ – znovu natáhl ruku – „odpustíte mi?“

A já tam stála – já, jejíž hříchy musel Bůh znovu a znovu odpouštět – a nemohla jsem odpustit. Betsie tam umřela – mohl by vymazat její pomalou hroznou smrt jen tak na požádání?

Nemohlo to trvat mnoho vteřin, co tam stál – s rukou vztaženou – ale mně to připadalo jako celé hodiny, když jsem zápasila s tou nejtěžší věcí, kterou jsem kdy musela udělat.

Protože udělat jsem to musela – to jsem věděla. Poselství, že Bůh odpouští, je spojeno s předchozí podmínkou, že odpustíme těm, kteří nám ublížili.

„Jestliže neodpustíte lidem jejich provinění, “ říká Ježíš, „ani vám nebeský Otec neodpustí vaše provinění.“

Znala jsem to nejen jako Boží přikázání, ale jako každodenní zkušenost. Od konce války jsem měla v Holandsku domov pro oběti nacistické brutality. Ti, kteří byli schopni odpustit svým dřívějším nepřátelům, byli také schopni vrátit se do života venku a bez ohledu na své fyzické šrámy znovu budovat svůj život. Ti, kdo si svou hořkost pěstovali, zůstali invalidy. Tak jednoduché to bylo – a tak strašné. A přesto jsem tam stála a chlad mi svíral srdce.

Jenže odpuštění, to nejsou city – to jsem věděla také. Odpuštění je akt vůle, a vůle může fungovat bez ohledu na teplotu srdce. „Ježíši, pomoz mi!“ modlila jsem se tiše. „Já mohu zvednout ruku. Tolik mohu. Ty dodej city.“ A tak dřevěně, mechanicky jsem vrazila svou ruku do té, která byla napřažena ke mně. A když jsem to udělala, stalo se něco neuvěřitelného. Do ramene mi vjel proud, postupoval dolů paží, vskočil do našich spojených rukou. A pak se zdálo, že toto uzdravující teplo proudí celou mou bytostí, a vehnalo mi slzy do očí. „Odpouštím ti, bratře!“ zvolala jsem. „Z celého srdce.“ Dlouho jsme si tiskli ruce, bývalý dozorce a bývalá vězeňkyně.

Nikdy jsem nepoznala Boží lásku tak intenzívně jako tenkrát. Avšak i tak jsem poznala, že to není moje láska. Já se snažila, ale neměla jsem tu sílu. Byla to síla Ducha svatého, jak je to zaznamenáno v listu Římanům 5,5:

„…neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.““

Ukázka z knihy Tulákem pro Krista, Corrie ten Boom (obrázky a formátování byly přidány)
Boom, C. (2011). Tulákem pro Krista. Praha: Postilla.

Corrie ten Boom (1892-1983) byla holandská hodinářka, později spisovatelka, která přežila holokaust. Za druhé světové války se svojí rodinou pomáhala Židům pronásledovaným nacistickým Německem, za což byla uvězněna v koncentračním táboře. Po válce psala knihy, vysílala křesťanské programy a cestovala po celém světě. Svými zkušenostmi z koncentračního tábora, kde zahynuli všichni další členové její rodiny, nesla zvěst o odpuštění, k němuž člověk sám nemá sílu. V roce 1967 jí byl udělen titul Spravedlivý mezi národy.


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s