Tátové – jak nás ovlivnili? 1. část

Brával mě na koncerty. Učil mě lyžovat. Díky němu umím chodit na malířských štaflích 😉

Mohl bych pokračovat. Hlavou se mi honí spousta vzpomínek a zážitků. Některé jsou krásné, jiné jsou smutné a někdy i bolestivé.

Jaké jsou tvoje vzpomínky na tátu?

Jak tě ovlivnil tvůj táta?

Tátové mají vliv. To, kým jsme dnes, je z velké části určeno tím, kým pro nás byli naši tátové: co nám dávali, v čem nás zranili a jak jsme případně zpracovali to, co nám ve vztahu s nimi chybělo.

Když se nám naši tátové věnovali, dávali nám pozornost, lásku, povzbuzení i zpětnou vazbu. V tom případě budeme většinou sami schopni a ochotni druhým štědře dávat i přijímat. Například zručnost je pro mě oblastí, ve které prožívám jistotu. Jsem schopen druhým dávat i učit se novým věcem díky tomu, že mi v této oblasti táta ukazoval co a jak. Otcovo dávání vede k našemu velkorysému dávání i vděčnému přijímání.

V jiných oblastech jsme byli naopak zraněni našimi otci. Možná se nám často smáli, nebrali vážně to, co jsme říkali, nebo byli naprosto nevyzpytatelní. Vybavuji si jednoho mladíka, který se v okamžiku, kdy někdo v jeho blízkosti zvedl ruku, intuitivně přikrčil, protože často od svého táty bez sebemenšího důvodu schytal pohlavek. Někdy tam ta rána stále je, hluboko a živá, a my se sami sebe ptáme, proč reagujeme tak přehnaně. Stavíme kolem sebe zdi, abychom se ochránili. Zranění od otce vede ke neadekvátním reakcím – reagujeme přehnaně na bezvýznamný podnět – a ke stavění ochranných zdí.

Nepřítomný táta – emocionálně či fyzicky

Možná náš táta nebyl přítomný. Třeba od nás odešel anebo byl s námi, ale neměli jsme s ním živé spojení. To v nás vytváří určité vakuum, které se snažíme zaplnit čímkoliv, co je po ruce. Někdy jednáme tak, jako bychom ani neměli potřeby nebo touhy v dané oblasti. Vzpomínám se na jednu dívku, jejíž otec zemřel, když byla malá, a ona prožívala velkou vnitřní vyprahlost. Neustále se snažila to místo ve svém srdci zaplnit, ale dlouho zůstávalo prázdné.

Nepřítomnost našich otců vede k neuhasitelné touze zaplnit prázdno. Někdy to podvědomě řešíme tak, že tu naši touhu nebo potřebu úplně popřeme, navenek se obrníme a přestaneme být vůči druhým zranitelní, což má zase vliv na naše vztahy.

  • Jaký je nebo byl tvůj táta?
  • Co jsi od něho dostal?
  • Co jsi naopak od táty chtěl dostat a chybí ti to?
  • Neseš si dodnes nějaké zranění ze vztahu se svým otcem?

Ať jsou tvé odpovědi jakékoli, chci tě povzbudit, abys byl upřímný. Poznání pravdy je totiž první krok k proměně a svobodě. Jdi do toho!

Přemýšlím teď také nad svým tátou a jak jeho ovlivnilo to, kým pro něho byl zase jeho táta. Sám mám dnes své vlastní děti a hluboko uvnitř vím, že mi k otcovské dokonalosti hodně chybí. Ale chci se svými dětmi rozvíjet blízké vztahy a být pro ně i emocionálně přítomný o to víc, když vím, jak moc mě vztah s mým tátou ovlivnil.

V dalších dílech se podíváme na čtyři hluboké potřeby, které jedinečným způsobem mohou naplnit právě naši otcové.

MaK

Záznam z celého semináře Ing. Martina Kantora si můžete poslechnout tu.

Bibliografie:

Patty, D. (2017). Bůh Otec. Praha: Návrat domů.


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s