Jak by mohl milující Bůh dopouštět tolik zla a utrpení? 1. část

Tato otázka patří vůbec k těm nejdůležitějším a nejzásadnějším. Mezi důvody, proč nevěřit v existenci dobrého Boha, zaujímá existence zla jednu z klíčových pozic. (…) Ateisté, kritici, ale také mnoho těch, kterých se zlo “hmatatelně” dotklo, skloňují tuto problematiku ve všech možných pádech. Osobně je mi rovněž velmi úzko, když slyším o mnohých zvěrstvech a neštěstích, které se ve světě dějí. A zvláště je mi proti srsti, když se nějaké zlo dotýká přímo mě a mých blízkých. Proto se i já někdy ptám: “Bože, jak to můžeš dopustit?” A přece věřím, že je Bůh dobrý.

Ještě než se pustím do odpovědi na tuto velmi těžkou otázku, chci vás ujistit, že si jsem vědom její ohromné závažnosti. Ačkoliv jsem ve svém životě už nějakou tu těžkost, nespravedlnost a zlo zakusil, ani v nejmenším se nemohu srovnávat s mnoha lidmi, kteří si prožili velmi zlé a vážné situace, nemoci a neštěstí. Kdo ví, kdyby mě potkala nějaká velmi zlá věc, možná bych pod její tíhou také podlehl nevíře. Proto chci k odpovědím přistupovat s respektem a úctou k těm, kteří jakýmkoliv způsobem abnormálně trpí nebo trpěli. Pojďme se tedy společně pokusit problematiku zla a utrpení prozkoumat z širší perspektivy.

To, že zlo a nespravedlnost existují, je zcela jasný, smutný a nezpochybnitelný fakt. Tolik lidí je týráno, zneužíváno, mučeno, vražděno, znásilňováno, okrádáno, podváděno. Tolik nevinných musí trpět a prožívat mnoho velkých bolestí. Věřím-li jako křesťan, že nad tímto vším existuje všemohoucí, dokonalý, svatý a láskyplný Bůh, pak je přede mnou otázka, kterou musím vyřešit – proč tento Bůh nezasáhne? Kdejaký kritik by mohl použít následující obžalobu: Pokud by byl jakýkoliv člověk svědkem pokusu o vraždu, znásilnění, krádeže či jiné trestné činnosti a mohl by zároveň bez jakéhokoliv problému a rizika tomuto činu zabránit, ale neudělal by to, pak by se dopustil velkého etického prohřešku proti lásce, spravedlnosti a solidaritě s druhými, ne-li proti zákonu dané země. Jestliže je proto Bůh všemohoucí a vidí všechna tato zvěrstva dříve, než se stanou, ale nic neudělá, aby jim předešel, pak se prostě nemůže jednat o milujícího a dobrého Boha. Buďto žádný takový Bůh není nebo nemá moc k tomu, aby nějak zasáhl. Britský spisovatel během druhé světové války tuto obžalobu podtrhl ještě těmito slovy: 

Kdybych se domníval, že existuje nějaký všemohoucí Bůh, jenž se dívá na všechny ty boje a vraždění a na všechno plenění a hrůzu této války – natolik mocný, aby těmto věcem zabránil – a ke svému pobavení to dovoluje, naplival bych mu do jeho bezvýrazné tváře.

Silná slova, vážná a nekompromisní obžaloba. Jde na ně vůbec nějak reagovat? Pojďme se pokusit na tento problém podívat z více různých pohledů. Předem avizuji, že pravděpodobně neexistuje žádná jednoduchá odpověď o jedné větě. Spíše je potřeba se zamyslet nad více různými, na sobě téměř nezávislými skutečnostmi. Věřím však, že dohromady všechny předložené pohledy velmi silně otupují ostří této silné námitky proti Bohu. Tematicky jsem je rozdělil do 10 bodů (pozn. body 4 -10 brzy najdete v druhé části článku).

1. Pokud je Bůh všemohoucí, proč nezasáhne? Aneb o naší svobodné vůli

Proč nezasáhne proti …? Můžeme si zde doplnit jakékoliv zlo, které nás napadne. Od velkých přírodních katastrof, válek, úkladné vraždy, podvodu, krádeže až po nenávistné pomluvy a nadávky proti nevinnému člověku. Proč toto všechno trpí? Je přece všemohoucí! Upřímně řečeno, zcela jasnou odpověď nemám. Nejsem Bůh, nevím tedy, proč se rozhoduje tak či onak. Věřím však, že pouhou logickou úvahou se lze dobrat velmi pravděpodobné odpovědi. Velmi hezky ji vyjádřil můj známý:

Ukažme si to na příkladu. Sériový brutální vrah již bez zřejmého důvodu zabil devět lidí a plánuje vraždu dalšího. Ví Bůh, co se chystá? Může vraždě zabránit? Je to Bůh, řekněme, že tedy ví a může. Ať to ale udělá, jak chce, nevyhne se jedné věci. Bude muset vstoupit do svobodného rozhodování toho vyšinutého jedince a zvrátit jej. Vrah má totiž samozřejmě stejně jako i my všichni ostatní svobodnou vůli, kterou nesčetněkrát za den využije. Řekněme, že bychom vůbec nebyli proti, kdyby právě toto Bůh udělal. Bůh, který zastaví vrahovu ruku a zabrání tak nespravedlivému krveprolití, by se téměř všem líbil. Dobrá, co ale ostatní ukrutnosti? Nemohl by Bůh podobným způsobem zabránit i znásilňování? A co takhle vykořisťování dětí či mučení? I tady bychom určitě téměř všichni souhlasili s boží intervencí, byť v sobě obnáší nutné porušení svobodné vůle násilníka. Proč by to tu ale vlastně nakonec mělo končit? Jaký smysl má porušit svobodnou vůli šéfa Al Kaidy, ale neudělat už nic s nelegálním prodejem zbraní této organizaci zprostředkovaným ministerským náměstkem, který nedělá o moc víc jiného, než že “pouze podvádí” či “lže”? Teď mě ale napadá … už jste někdy něco malého ukradli? Už jste někdy drobet zalhali nebo někoho podvedli? Odpověď znám. Pakliže má Bůh ze světa vymýtit morální zlo, musí tedy zasáhnout do svobodné vůle všech z nás, neboť jak každý v hloubi duše víme (nebo nám potvrdí ti, kdo s námi žijí), každý z nás ve svém životě určité zlo napáchal. [1]” 

Jinými slovy – pokud by měl Bůh zastavit a zlikvidovat zlo, musel by zastavit a zlikvidovat i tebe, drahý čtenáři! Zlo je zlo. Jistě, některé je horší, jiné méně závažné. Bohu se však protiví jak vražda, tak obyčejná lež nebo “pouhá” nenávist vůči druhému člověku. Pakliže by tedy Bůh potíral veškeré zlo, musel by vstoupit do svobodné vůle člověka vždy, když na nějaké zlo jen pomyslí. To by ovšem bylo v rozporu s tím, co jsme si řekli už dříve. Bůh stvořil člověka i proto, aby s ním prožíval osobní vztah naplněný láskou. Svěřil nám autoritu nad vším tvorstvem a učinil z nás svým způsobem partnery a spolupracovníky. Kdyby však okamžitě a vždy zasahoval do svobodného jednání každého člověka, byli bychom pouhými loutkami a nemohli bychom vůbec jako svobodné bytosti existovat.

Proto možná můžeme hledat odpověď na existenci zla také v tomto podobenství, které vypravoval Pán Ježíš. Hezky vyjádřil myšlenku, ve které můžeme zahlédnout náznak božího trpění existence zla:

“S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‘Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?’ On jim odpověděl: ‘To udělal nepřítel.’ Sluhové mu řeknou: ‘Máme jít a plevel vytrhat?’ On však odpoví: ‘Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘” Matouš 13:24-30

2. Povědomí o existenci morálních hodnot aneb zlo dokazuje existenci Boha

Troufalé tvrzení, viďte? Co je ale vlastně zlo? Jak byste jej definovali? Věřím tomu, že jako je tma pouze nedostatkem světla, tak stejně i zlo je nedostatkem dobra. Proto pokud existuje zlo, musí logicky existovat také dobro. Vedle toho – jak je možné, že si uvědomujeme, co je zlé a co dobré? Přemýšleli jste někdy nad tím?

Jak to, že víme, že je špatné podkopnout nohy stařence o berlích? Jak to, že soucítíme s hladovými na druhé straně světa? Proč někde ve svém nitru cítíme, že věci, které děláme, nejsou často dobré? Kde se vzalo toto povědomí, toto měřítko dobra a zla? Kdo nám “zakódoval” do našich srdcí tento “detektor”? Pokud totiž není Bůh, neříkejte, že je něco zlé nebo dobré, protože zlo neexistuje! Je to jen chemie ve vašem mozku, která reaguje na určité podněty. Žádné zlo neexistuje. Mezi vraždou a romantickým vyznáním lásky není žádný rozdíl! Jenom chemie. To jedno udělá někomu radost, to druhé jej zbaví života. No a co? Stejně jednou zemře, stejně celá galaxie jednou zanikne a po nikom nezbyde ani památka. Stejně je život jenom omylem, náhodou, ničím. Proč bychom se tedy měli znepokojovat např. nad systematickou genocidou milionů Židů za druhé světové války? Zní to šíleně a absurdně? Cítíte hluboko uvnitř sebe, že to tak není? Souhlasím s vámi. Ale přesně toto říká ve svém důsledku materialistický pohled, který učí, že není žádný Bůh a vše je tu jenom náhodou. Jsou to právě ateističtí filozofové, kteří správně dovádějí nevíru v Boha do důsledků, když prohlašují tvrzení typu “jsme pouhým bahnem na planetě“, “kuriózní náhoda ve stojatých vodách” apod. Proč se tedy vzrušovat nad bahnem, náhodou, hříčkou přírody, vesmírným omylem?

Znovu si vypůjčím trefná slova mého kamaráda:

Pakliže uznáme, že dobro a zlo skutečně existují, musíme mít logicky také něco, co nám pomůže je od sebe odlišit. Kvalita hokejového brankáře se kupříkladu poměřuje počtem chycených střel. Všichni asi souhlasíme s tím, že gólman, který za zápas pochytá 43 z 45 na něj vyslaných střel, je určitě lepší než ten, který jich ve stejné přestřelce chytí jenom 5. Máme tu dokonalé a objektivní měřítko. Podobně tomu ale musí být i v rovině morálního jednání. Víme všichni velice dobře, že sobectví je zlé a nesobeckost dobrá. Dokážeme se vždy shodnout na odsouzení zbabělého činu a ocenění nezištných skutků statečnosti. Víme jistě, že lhát je zlé a říkat pravdu dobré. Hodnotu morálních činů zkrátka téměř vždy dovedeme jasně rozeznat a určit jim místo na pomyslné hodnoticí stupnici. K tomu, abychom to byli schopni učinit, musíme jednotlivé motivy či skutky poměřovat s určitým univerzálním, na lidech nezávislým morálním standardem, který je v nás nějakým způsobem zabudovaný.” [2]

Nabízí se zde otázka – kde se tady tento morální standard vzal? Jaký je jeho zdroj?

My křesťané věříme, že nám toto povědomí vtiskl prostřednictvím našeho svědomí sám Bůh. Tyto nepsané standardy jsou odrazem samotné boží přirozenosti. Podle mého názoru je tedy logické a velmi pravděpodobné, že pokud existuje zlo, které si velmi dobře uvědomujeme prostřednictvím jakéhosi vyššího morálního standardu, pak existuje také jeho nejvyšší zákonodárce.

Tento bod bych zakončil další myšlenkou ze stejného článku: 

Je nějaká jiná možnost? Ano je. Můžete také věřit tomu, že se tento nefyzický morální zákon, stejně jako ostatně vše jiné v představě materialisty, tak nějak sám vyvinul. Můžete věřit tomu, že se tak stalo působením morálního rozměru prostých přirozených procesů jako eroze či gravitace z plynů nebo kamenů. Přiznám se, že si to celé nějak neumím představit. Také nevím, proč bych se měl vůči něčemu takovému cítit zavázán třebas nelhat, i když by mi malá lež byla ku prospěchu. Jestliže jste toho názoru, že Bůh neexistuje, bude lepší, přestanete-li mluvit o zlu ve světě. To slovo totiž dává ve vesmíru plném kamení a prachu jenom pramalý smysl. [2]

3. Boží odpověď na existenci zla

Kříž, nejuniverzálnější obraz křesťanského náboženství, nabízí důkaz, že Bohu nejsou naše utrpení a bolest lhostejné. Zemřel na něm. Je to výjimečný symbol mezi všemi světovými náboženstvími. Mnohá z nich mají bohy, ale jen jedno má Boha, kterému na lidech záleželo natolik, že se stal člověkem a zemřel.” (Philip Yancey) [3] 

Základní poselství křesťanství je o utrpení a zlu, které dolehlo na samotného Boha. Na Jeho syna. Pokud byl ochoten nechat na sebe dopadnout všechny důsledky zla (zdůrazňuji, že našeho), aby tímto mnohé zachránil od jisté záhuby – je potom vhodné Jej obviňovat z existence zla? Je to, jako kdybychom obviňovali výrobce automobilu z toho, že jsme kvůli naší chybě nabourali. A obviňování by nepřestalo ani tehdy, když by nám tento výrobce zdarma vozidlo odtáhl a nabídl vozidlo úplně nové.

Možná tímto božím aktem nedostaneme odpověď na otázku “proč”, dostaneme tím však odpověď úplně jiného charakteru, která vydá za tisíce slov – Bůh je v tom s námi a byl ochoten (ač vůbec nemusel) do tohoto světa zasáhnout. Souhlasil s tím, že bude popraven! Co více, pokud je tato zvěst pravdivá, pak tento akt ukazuje na jednoznačný fakt, že Mu na nás záleží a miluje nás. Bůh dokázal svoji lásku k nám tím, že za nás zemřel!

V Bibli je psáno: 

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.” (Jan 3:16)

Existence zla tedy ani z tohoto pohledu nemůže být argumentem proti křesťanskému Bohu, neboť právě křesťanství na existenci zla adekvátně odpovídá. Bůh rozumí našim bolestem a trápením, protože je sám zakusil!

2. část článku najdete zde. Pokračování s body 6 až 10 bude již brzy na blogu!

Petr Fiedor
Text byl publikován v jeho knize Bůh – svržení předsudků a mýtů jako otázka č. 18. Obrázky a některá zvýraznění v textu byla přidána pro účely tohoto blogu. Zkráceno.

FIEDOR, Petr. Bůh: svržení předsudků a mýtů. 1. Olomouc: Arché Publishing, 2018. ISBN 978–80–906934–3–2.

citace: [3]  Yancey, P. (2002). Zklamán Bohem. Praha: Návrat domů.

Ing. Petr Fiedor se stal křesťanem během studia VŠ v Ostravě, kde se také zapojil do aktivit studentské neziskovky In-Life. Již několik let se aktivně zabývá apologetikou, tedy obranou křesťanské víry. Jeho samotného přivedlo k víře překvapivé zjištění, že křesťanství je postavené na racionálních argumentech a historických faktech – nikoliv na pověrách a mýtech, které se nikdy nestaly. Ježíše Krista poznal jako reálnou bytost, která má o něj zájem, vede ho a dává jeho životu hluboký smysl. Petr pracuje v oblasti IT a s manželkou mají dvě krásné děti.


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s