4. Když přijde krize
A co krize? Ano, znám. V těchto případech jsem měla pár trumfů v rukávech.
Jedním z ověřených trumfů je sestavit si plán, kdy se co chci naučit nebo kolik hodin denně tomu chci dát. Pak tento plán s někým nasdílet (doporučuji s někým, komu důvěřujete) a poprosit toho člověka, aby vás následně dle vašeho plánu kontroloval, jestli jste se učili opravdu tolik, kolik jste si naplánovali.
Věřte mi, motivace se učit a neprokrastinovat velmi stoupne, pokud máte někomu říct, že jste se vlastně skoro nic nenaučili, i když jste si to naplánovali. Podobně může fungovat, když se domluvíte se spolužákem, který opravdu „jede“ nebo ho daný předmět bavil a budete se s ním učit paralelně – vždy si řeknete, kde jste a jak vám to šlo.
Mně osobně také velmi pomáhalo měřit si čas, který jsem se reálně učila.
Stávalo se mi totiž, že jsem šla spát naprosto vyčerpaná s pocitem, že jsem celý den seděla jen v knížkách a učila se a skoro se to nikam nepohnulo, ale když jsem si spočítala reálný čas učení se, tak to opravdu nebyl celý den… Jedna věc je, že jsem měla před sebou celý den otevřené knížky a spoustu popsaných papírů, a z toho jsem byla pěkně unavená, ale to, že jsem u toho dělala spoustu jiných věcí od lakování si nehtů přes úklid celého pokoje je druhá věc.
Osvědčilo se mi nastavit si budík např. na hodinu a tu hodinu se opravdu poctivě učit – bez mobilu, počítače a dalšího rozptylování. Pak si dát pauzu a zase pokračovat.
Často se mi stávalo, že po hodině, i když budík zazvonil, jsem pokračovala v učení, protože se mi nechtělo přerušovat myšlenky, když jsem se do toho konečně dostala. Na konci dne jsem pak měla reálný přehled na to, kolik hodin jsem se učila a že vlastně to bylo i efektivní, což mě povzbudilo a motivovalo do dalšího dne.
5. A je tu zkouška
Po tom všem strastiplném učení přichází onen okamžik “pravdy”. Pro někoho je to den největšího stresu. Já jsem to brala tak, že alespoň se teď ukáže, jestli jsou mé znalosti dostatečné a bude to za mnou, nebo nejsou, ale zase už budu vědět, co si mám pod touto zkouškou představit.
Nejdůležitější pro mě vždy bylo se před zkouškou uklidnit (hlavně před státnicemi to vyžadovalo práci).
Je dobré se znát. Co vás hodí do pohody? Dá vám klid? Na co se obracíte, když jde do tuhého?
Také jsme se vždy snažila předcházet zbytečnému stresu z toho, že přijdu na zkoušku a bude mi něco chybět. Ať už doklad totožnosti, píšící propiska, nějaké vytisknuté podklady nebo cokoliv dalšího, co jsme si měli donést. Tak jsem si vždy dopředu zjistila, co všechno mám mít s sebou.
6. Tip ze strany zkoušejícího
To by člověk nevěřil, kolik věcí z druhé strany působí a vypadají jinak, než jsem si jako studentka myslela…
Úsměv při vcházení dělá hodně. A také to, když hezky pozdravíte.
Člověk by si řekl, že když vlastně moc neví, tak bude trochu drmolit, třeba zkoušející chytne pouze ty správné informace. Bohužel, nefunguje to. Je lepší mluvit jasně a srozumitelně. Pokud nevíte nebo si nejste jistí, tak i tak mluvte a nevzdávejte to.
Řekněte, co jste se kolem toho učili a jak si myslíte, že by to mělo být – i snaha se cení.
7. Zasloužený odpočinek
Důležité taky je dobře si po zkouškovém odpočinout. Tak ať se máte na co těšit! Vzhůru do toho, fandím vám!
Ejdží
1. část článku najdete zde.
In-Life Blog 