Absolvent studentům: Jak na zkouškové? 1. část

Zkoušky, zkoušky, samé zkoušky – písemné, ústní, nebo dokonce i kombinované, o zápočtech a průběžných testech ani nemluvě.

Během zkouškového jsem si vždycky nejvíce přála, abych si někde přečetla nějaký návod nebo „5 rad“ na zaručeně úspěšné zkouškové. Bohužel za celou mou „studentskou kariéru“ jsem se ničeho takového nedopátrala.

V průběhu zkouškových obdobích jsme si ale našla své vlastní kroky (formou pokus omyl), které mě osobně velmi pomáhaly. Tak třeba vás také inspirují. Pojďme na ně:

1. Plánování

Dobrá zpráva je, že každé zkouškové jednou skončí. (I když si vzpomínám, že když jsem nestíhala, tak jsem si přála, aby ještě nekončilo.)

Jedním z důležitých kroků pro mě bylo rozvrhnout si zkoušky před začátkem zkouškového, a to tak, abych měla i případnou rezervu pro opakování nějakého předmětu.

Jednotlivé zkoušky si vypsala pod sebe a u nich si i napsala formu (tj. písemná, ústní, kombinovaná). Pak je fajn si je očíslovat podle náročnosti a také u toho zvážit, kolik si k jednotlivým předmětům pamatujete. Já tento krok vždycky dělala spíše imaginárně v hlavě, ale někomu může pomoct si to napsat.

Na základě těchto indicií jsem jednotlivé zkoušky naskládala do harmonogramu zkouškového období. Pokud jsem věděla, že jsem s předmětem neměla problém, bavil mě a hodně si z něj pamatuji, zařadila jsem tuto zkoušku rovnou do předtermínu. Prvně jsem tedy chodila na zkoušky, kde nebylo tolik učení, a prokládala jsem je náročnými zkouškami, kde jsem chtěla mít rezervu pro případné opakování.

Je jasné, že můj „dokonalý harmonogram“ se někdy nesetkal s vypsanými a volnými termíny.  Vyžadovalo to někdy drobné úpravy.

Z vlastní zkušenosti nejen jako studenta, ale následně i pedagoga na VŠ, doporučuji: Když se jednou přihlásíte na zkoušku, již se neodhlašujte. Osobně mi to velmi pomáhalo v motivaci (nemít zadní vrátka „kdyby něco, tak se odhlásím“) a také pedagogové vidí, kdo je přihlášený a kdo se na poslední chvíli odhlašuje.

2. Učení nemusí být mučení

Že učení nemusí být mučení, to byl pro mě velký objev. Jak je to možné? Často jsme se se spolužáky bavili o tom, kdo se jak učí a jak to komu jde. Já si pak vyhlédla ty spolužáky, kteří zvládli všechny zkoušky bez problémů – a samozřejmě i s dobrými výsledky – a okoukala jejich styl učení. I když jim to fungovalo, pro mě to bylo vždycky mučení.

Postupem času jsem si tedy vytvořila svůj vlastní styl učení, který mi funguje a není pro mě stresující. K tomu vás taky chci povzbudit, nemusíme se učit všichni stejně.

Já třeba miluji kolem sebe ruch. Být zavřená v pokoji nebo ve studovně byl pro mě až traumatizující zážitek. Chodívala jsem se tedy učit do kaváren, restaurací nebo na otevřená prostranství. Samozřejmě pro učení se na některé zkoušky bylo vhodnější zůstat v pokoji, ale věděla jsem, že je to jen na chvíli. Někomu jinému zase funguje jen naprosté ticho např. ve studovně.

Které prostředí je pro vás to na míru?

Také se mi osvědčilo dopřát si nějaké dobrůtky k učení či odměny, dělat si pauzy, o kterých jsem dělala to, co mě baví. Nechtěla jsem mít na učení jen vzpomínky, že to byl čas, kdy jsem byla jen ve stresu, nejedla, nikoho ani nepotkala a pomalu ani nežila. Ale čas, který sice vyžadoval disciplínu, nemohla jsem ty dny dělat úplně to, co bych chtěla, ale v zásadě to nebylo tak hrozné -> žádné mučení.

Se styly učení je to stejně. Někomu vyhovuje si látku říkat nahlas, jiný potřebuje potichu. Někdo se nejvíce naučí, když se učí s někým, někdo jedině sám. Někdo si potřebuje opakovat, jiný neopakuje vůbec. Někdo si dělá výpisky, někdo vybarvuje, další si zase kreslí obrázky. Zkoušejte a uvidíte, který styl je pro vás ten pravý.

3. Pravidlo 80/20 v praxi

Znáte pravidlo 80 na 20? Je skvělé! Říká, že 80 % výsledku dosáhnete s 20 % námahou. To je paráda, že?! Tzn. stačí se naučit 20 % učiva a výsledek je 80 %. Báječné, beru… Jenže, jak zjistit, kterých 20 % učiva je těch, které mi zaručí ten 80 % výsledek? Tady začíná drobný problém.

Sama jsem zjistila, že nejvíce se oplácí naučit se nejdřív „základní kostru“ dané látky a pak jí obalovat dalšími znalostmi – omáčkou. Pro zjištění, co je onou „kostrou“ jsem převážně šla do skript a dívala se na hlavní kapitoly a podkapitoly, hlavní body a jejich členění. Mrkla jsem se i do zápisků z předmětu, abych zjistila, čemu dával vyučující prioritu, čemu jsme se nejvíce věnovali. Pak jsem se začala učit od těchto základů dál k detailům.

Důležité pro mě bylo také vždy si v každém předmětu najít něco zajímavého a použitelného do praxe. Prostě něco, co jsem pak mohla říct přátelům ve stylu „jo a víš, že… zjistila jsem, že… to je zajímavé…“. Hned mi to do hlavy lezlo líp. Také jsem se snažila látku nejen nadrtit, ale také pochopit v souvislostech.

Můžu potvrdit i z druhé strany jako zkoušející, že rozdíl mezi studentem, který se vše „pouze naučil“ a studentem, který se snažil pochopit i souvislosti, je téměř okamžitě patrný.

2. část článku na blog brzy přidáme!

Ejdží