Kdo by nechtěl prožít svůj život tím nejlepším možným způsobem – prostě na maximum! Druhá věc ale je, kolika z nás se to podaří, ať už o podobě takového života máme jakékoli představy. A mohu vůbec na šťastný život pomýšlet, když mám spoustu slabostí nebo nějaký handicap?
Netvrdím, že jsem expertem na tyto otázky. Postupem času jsem si ale uvědomil věci, které s kvalitou mého života úzce souvisí – principy, které mi pomáhají žít naplno v každém období mého života.
První věc, kterou jsem si uvědomil, byla, že musím…
1. POZNAT A PŘIJMOUT POVAHU ČASU
Žijeme v čase. Je to velmi zajímavá veličina. Většinou o něm vůbec nepřemýšlíme, ale čas má své vlastnosti a zvláštnosti. Například pořád plyne a nelze ho zastavit ani vrátit zpět. Čas jednou promarněný je navždy promarněný. Nelze ho ukládat do zásoby – dnes mi nějaký zbyl, tak si ho uskladním na horší časy. Smůla. Nejde to. Času máme všichni stejně. Byl nám všem rozdělen absolutně spravedlivě – každý máme 24 hodin denně, ani o píď víc, ani míň. A navíc ho nelze stlačit ani roztáhnout – nemohu zkrátit chvíle bolesti, trápení nebo trapnosti ani prodloužit chvíle štěstí, radosti a uspokojení.
Můj život bude fungovat lépe, když přijmu tyto vlastnosti času, které se mohou jevit jako určitá omezení, nicméně jsou realitou.
Čas má také jednu úžasnou výhodu – umožňuje začít znovu. Dává naději nových začátků. A naděje je něco, co je pro život tak nezbytné, jako je třeba vzduch.
Zdá se mi, že nejlépe to funguje, pokud beru čas jako dar, jako Boží dar, který mi byl daný. Podobně jako třeba peněz, i času mám omezené množství a musím s ním moudře nakládat, správně ho investovat.
Nepřátelé času
Každý z nás máme ale mnoho nepřátel, kteří bojují proti dobrému nakládání s časem. Pro mě je nepřítelem číslo jedna chaos.
A pokud chaos (především ten vnitřní, který se projeví po čase i navenek) převezme vládu nad mým časem, stávám se nespokojeným sám se sebou, nemám rád sám sebe, svoji práci ani lidi ve svém okolí.
Setrvávat delší dobu v zajetí chaosu je nebezpečné. Proti chaosu musím bojovat a hlavní zbraní je čas si nějak rozvrhnout. To může mít celou řadu více či méně sofistikovaných podob, ale princip je velmi prostý. Mám omezené množství času, a proto si ho musím podle nějakého klíče managovat. Objevit ten klíč je naprosto zásadní – mně v tom pomáhají následující dvě věci.
2. POZNAT A PŘIJMOUT SÁM SEBE
Z jakého jsem těsta, jak funguji, jaký je objem mého „motoru“? Co dělám rád, co mě naopak ničí, kdy funguji nejlépe, co mě dokáže nadchnout, co mě sráží? Jaké jsou moje silné a slabé stránky, jaké mám omezení? Jaké tempo je optimální, kdy potřebuji změnit rytmus a jak nejlépe odpočívám?
Nikoho neznám tak dobře jako sám sebe, a zároveň i sám sebe znám tak málo. Lidé, kteří mi jsou hodně blízko, mi v tom velmi pomáhají a mají, na rozdíl ode mně, také určitý nadhled.
Na mé sebepoznání a sebepřijetí mělo velký vliv i to, že jsem poznal Boha. On mě vytvořil a tudíž mě zná nejlépe – a na to, co o mně říká, se mohu naprosto spolehnout. Spousta lidí se snaží být někým jiným.
Nicméně být někým jiným nepřinese uspokojení a život na maximum – ve snaze být někým, kým nejsem, promarním příležitost být tím, kým jsem.
Každý z nás je neopakovatelný originál!
3. POZNAT SVŮJ CÍL
Musím vědět, kam vlastně jdu. Co je mým cílem. To má svou dílčí podobu, například dílčí cíl může být dokončit studium nebo úspěšně založit vlastní rodinu. A má to i svou transcendentní podobu, tedy co je konečným cílem mého života a jaký dopad má můj život mít – proč tu vlastně jsem a jaký má můj život smysl.
Pro mě osobně mají velký význam slova Ježíše Krista, který před skoro 2000 lety prohlásil: „Zloděj přichází, aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti“ (Bible, Janovo evangelium, 10:10). To jsou dost silná slova. Kristus v nich spojuje plný život se svou osobou. Buď je to velmi arogantní, anebo to je velmi zásadní pravda. Poznání a přijetí Krista mělo a má rozhodující vliv na kvalitu mého života.
Je obrovský rozdíl vědět a nevědět, kam vlastně jdu. Podstatným způsobem to ovlivní kvalitu mého života. Cíl, za kterým jdu (ať už vědomě nebo podvědomě) ovlivňuje moje rozhodování a formuje moje priority, což není nic jiného než ten klíč, na základě kterého managuji svůj čas.
Poznání času, sebe sama a svého cíle – to jsou podle mé zkušenosti a pozorování věci, které mi pomáhají žít plně, na maximum, a najít, co to konkrétně znamená pro mě a pro tohle období života.
Jožka
Jožka Pavliňák je ředitelem In-Life. Během studií stavební fakulty v Brně se stal křesťanem a moc rád se věnuje skrze mentoring, přednášky či semináře VŠ studentům a vedoucím z různých měst a pomáhá jim v osobním a duchovním rozvoji. S manželkou Dankou mají už dvě dospělé děti.
In-Life Blog 