Mgr. Dagmar Zigáčková, zapojená v Integrity Life v Brně, studuje doktorandské studium v oboru Molekulární biologie a genetika na MU v Brně, kde pracuje ve výzkumném centru. Položili jsme jí několik otázek – dozvíte se víc ze zákulisí – radostí i strastí – doktorátu, podle čeho se rozhodovat, jestli je to vhodná volba i pro vás, anebo třeba o tom, jak jde víra ve stvoření dohromady s vědou a výzkumem v oblasti genetiky.
Dášo, proč ses rozhodla studovat právě biologii a pokračovat potom na doktorát?
Biologie mě vždycky zajímala, o něco víc než jiné oblasti. Byla jsem zvědavá, jak fungují živé organismy, a přišlo mi cool být někým, kdo o těchto věcech bude vědět víc než ostatní. Na gymplu už bylo jasné, že půjdu přírodovědným směrem. Vlastně to jediné mě tam celkem bavilo a dovedla jsem si představit, že budu něco takového v budoucnu dělat. Hodně se mi pak líbila genetika. Bylo zřejmé, že tento obor má velký potenciál, a proto jsem šla studovat na VŠ obor molekulární biologie a genetika.
Doktorát mě nejdřív vůbec nelákal, protože nemám akademické ambice a ani nejsem typický studijní typ – sedět u učení mě nikdy nebavilo. Během magistra jsem si ale uvědomila, že doktorát mi umožní dělat výzkum, a to jsem celou dobu studia na výšce chtěla. Pak už jen zbývalo najít dobrou výzkumnou skupinu, kde dělají na zajímavých a smysluplných věcech, kde je fajn školitel, který je schopen moji práci aspoň trochu adekvátně zaplatit, to pro mě bylo důležité. Samozřejmě museli chtít také oni mě ;).
Čím se ve výzkumu zabýváš?
Zabývám se molekulami RNA v lidských buňkách. RNA je to, co přenáší informaci z DNA dál do buňky, aby se na základě té informace mohlo začít něco dít. Já studuju, jak se tvoří správné molekuly RNA a jak buňka odstraňuje ty nefunkční, které jsou potenciálně škodlivé. Tyhle procesy musí přesně fungovat, jinak to vede k vážným zdravotním problémům, jako jsou nádory atd. Vrozené mutace v některém z důležitých faktorů nejsou většinou slučitelné se životem. Je obdivuhodné, co všechno se už ví, přesto jsme ve většině případů daleko od detailního porozumění a možné léčby. Práce je tedy před námi ještě dost.
Jak vypadá tvůj typický den?
Můj typický den – většinou celý den pobíhám (organizovaně samozřejmě :D) mezi několika laborkami, kde dělám experimenty, a svou kanceláří, kde pracuji na počítači. Výzkum konzultuji se svou školitelkou, ale rozvržení práce během dne je na mně. Míváme různé meetingy v týmech, ve kterých spolupracujeme. Často chodím na nějakou vědeckou přednášku a na začátku doktorátu jsem měla ještě hodně předmětů, na které jsem musela chodit. Mám tam kolem sebe moc fajn lidi, tak určitě každý den s někým aspoň chvíli popovídám. Můj typický den může být pro vnějšího pozorovatele docela chaos, protože potřebuju zvládnout mnoho různých úkolů. Ale já mám právě tu různorodost ráda.
Co bys poradila studentům přírodovědeckých fakult, kteří doktorát zvažují?
Určitě bych vám doporučila vybrat si laborku, která má dobré výsledky a vydává kvalitní vědecké publikace, a zvolit si oblast výzkumu, která vás zajímá. Taky je fajn zjistit si co nejvíc o školiteli – jaký je, jaký nabízí studentům plat a po jak dlouhou dobu. Mně se to vyplatilo. Doktorát je dost náročný už sám o sobě, tak je dobré mít školitele, který se nejen vědecky vyzná a udělá si na vás čas, ale se kterým si i lidsky rozumíte. Nebojte se tedy poptat lidí na osobní zkušenosti s tím školitelem, zjistit si, kdo je v jeho výzkumné skupině a jaká je tam atmosféra.
Představa, že vědec pracuje sám zavřený v laboratoři, je mylná, s lidmi budete interagovat velmi často, takže mít kolem sebe lidi, se kterými vám bude příjemně, je důležité.
Komu bys doporučila jít na doktorandské studium, a komu naopak ne?
Doktorát doporučuju těm, kdo mají svůj obor hodně rádi, chtějí se v něm učit nové věci a předchozí studium jim nedělalo velké problémy, takže je zřejmé, že na to mají intelektuální výbavu. Je to dobrá volba pro ty, kdo rádi přemýšlejí o komplikovaných problematikách, cítí se dobře v akademickém prostředí, jsou ochotní tvrdě pracovat a obětovat své pohodlí. Určitě se vám bude hodit trpělivost, vytrvalost, cílevědomost, flexibilita, kreativita, samostatnost, optimismus a taky pokora. Neříkám, že všechny tyto vlastnosti mám, ale určitě jsou výhodou.
Jako důležité vidím i to, aby pro ně věda a doktorát nebyly smyslem života, jinak je to pohltí a neúspěch, který v nějaké podobě přijde vždycky, je bude ničit.
Nedoporučila bych doktorát těm, kdo chtějí dělat něco lehkého a vydělat hodně peněz. Ani těm, kdo preferují spíše rutinní práci, co nebude příliš zasahovat do jejich osobního života. A jasně – každý chceme výsledky a jsme rádi, když věci šlapou – ale pokud vás o hodně víc než kreativní proces objevování a zkoušení naplňuje mít věci rychle hotové a produkovat co nejvíc výsledků, bude vás doktorát jen velmi frustrovat.
Nedá se ovšem tak jasně definovat, pro koho doktorát je, a pro koho ne. Mezi spolužáky mám různé typy osobností. Jestli to někdo chce zkusit, ať to zkusí, odejít se dá vždycky. Já si vážím lidí, co to zkusili, zjistili, že to není pro ně a šli dál.
Víme o tobě, že věříš v Boha a ve stvoření. Jak to jde dohromady s vědou?
Dobře se to doplňuje.
Čím víc toho z vědy vím, tím víc jsem přesvědčená o stvoření. A moje přesvědčení, že je za vším inteligentní stvořitel, mě zase motivuje do výzkumu, protože vím, že příroda tím pádem bude dávat smysl a bude odrážet stvořitele. Je super objevovat, jak jsou živé organismy promyšlené.
I když můj názor na původ života není vědecký mainstream, v samotném výzkumu mi to nepřekáží. Na začátku studií jsem si samozřejmě potřebovala udělat jasno, jestli je pravdivá teorie evoluce, nebo stvoření. Myslím, že jsem toho o evoluční teorii nastudovala hodně a argumenty pro evoluční teorii, jako původ života a druhů, mě nepřesvědčily. Pro vědecké pracovníky někdy není lehké zastávat odlišný názor, ale i to někdy k údělu vědce patří – jít proti tomu, čemu věří většina. Na druhou stranu nejsem ve vědě jediná, kdo se po prozkoumání důkazů přiklání ke stvoření.
Jak jsi sama říkala, výzkum si vyžaduje z tvojí strany opravdu hodně – pohodlí a určitě i mnoho času. Navzdory tomu ses rozhodla aktivně zapojit do aktivit neziskovky InLife v Brně. Proč a co ti to dává?
Líbila se mi radost, kterou lidi z InLife ve svém životě mají a se kterou chystají akce pro studenty. Chtěla jsem se zapojit do něčeho, co přináší dobrou změnu, mít hluboká přátelství, zažít hodně srandy, rozvíjet se duchovně a osobnostně. A tohle všechno mi to doopravdy dává.
Dášo, děkujeme za rozhovor, za všechny praktické rady a zkušenosti, a přejeme Ti mnoho úspěchů nejen ve výzkumné činnosti.
PeN
In-Life Blog 