Jak na cizí jazyky – praktické tipy od Teri, 1. díl

Většina z nás si během života dala už několikrát předsevzetí naučit se nějaký jazyk „pořádně“. V cestě nám ale stojí velká překážka. Nechápejte mě špatně – jazyky jsou super, protože nás můžou dostat blíž k lidem, kterým bychom jinak nerozuměli, pracovním příležitostem, umožňují nám cestovat, kam bychom se jinak neodvážili, pustit si film v originále… ALE zároveň je tu ta záležitost s předsevzetími. Většinou je prostě nedokážeme dodržet. Ať už vznikají na Nový rok, po vyslechnutí extra-motivující řeči anebo prostě s vyvstávající potřebou, mají většinou společné velké vzedmutí entuziasmu, podrobný plán a pak následný pomalejší či rychlejší rozpad tohoto plánu následkem konfrontace představy našeho ideálního fungování s realitou našeho chybování, únavy apod.

Čím si tedy můžeme pomoct, když se rozhodneme, že potřebujeme či jednoduše toužíme po novém přírůstku v naší jazykové sbírce?

1. USE IT. DON’T ANALYSE IT

V jednom z nejpřínosnějších příspěvků k učitelství z konferencí TED vypíchla zasloužilá učitelka Marianna Pascal důležitý fakt o angličtině (a vlastně každém dalším jazyku):

Není to umění, jehož jemné nuance je třeba se přesně naučit a užívat je až po pochopení jeho vytříbené sofistikovanosti (po několika letech). Jazyk je v první řadě nástroj dorozumívání.

Když toto lidé skutečně pochopí, začnou v konverzacích riskovat, protože nejde v první řadě o dodržení normy a krásy každé věty, ale o komunikaci s lidmi a dosažení cíle konverzace. Nezáleží na tom, kolik slovíček a slovesných časů tedy znáte, ale jestli jste ochotní používat to, co znáte, a věřit, že v konverzaci jde právě o komunikaci, ne o zkoušku. Jde o to, na co se soustředíme – na toho člověka a téma konverzace (i kdyby to měla být hodina ve škole a konverzace s učitelem), nebo na SEBE a SVOJE schopnosti.

2. WHO’S THE NORM?

S prvním bodem souvisí i ten druhý:

Rodilí mluvčí angličtiny tvoří pouze méně než čtvrtinu z těch, kteří tímto jazykem mluví. To se samozřejmě nedá vztáhnout na všechny jazyky, ale pointa toho je, že nemá úplně tak cenu soustředit se na jednu normu. Vypadá to, že všichni se snaží dosáhnout výslovnosti a přízvuku rodilého mluvčího, ale otázka je proč.

Chystáte se dělat špionáž ve Spojených státech a potřebujete všechny přesvědčit, že jste se tam už narodili? Nebo nutně musíte přesvědčit svého partnera, že si bere Brita/Britku? Když si nasadíme žebříček takto (nesmyslně) vysoko, budeme nutně alespoň část svého studia zmalomyslněni tím, že se k tomu příliš neblížíme. Jak vůbec chcete stanovit normu, když většina jazyků má i ve své zemi původu několik variant? A navíc, když se soustředíme na normu, opět se zabýváme spíš tím, jak zníme a jestli používáme všechny ty květnaté, krásně, naprosto-rodile-znějící idiomatické výrazy, což stejně polovina rodilých mluvčích moc nedělá. Takže – důležité je se dorozumět, ne znít jako Benedict Cumberbatch nebo Edith Piaf.

3. FIND YOUR WAY

Všichni už jsme slyšeli hromady tipů (a toto je nejspíš taková další kupička), jak se učit jazyky: „Toto dělejte a naučíte se jazyk za tři měsíce!“, učení se těsně před spaním, intenzivní pětiminutovky, flashcards atd.

Problém je, že pravděpodobně žádný tip nefunguje pro všechny lidi, jakkoliv se nás o tom zanícení propagátoři té či oné metody snaží přesvědčit.

Takže: zkoušejte a vybírejte, co přesně sedne vám. A když vám to nesedne, nenuťte se a nesnažte se tu metodu „naučit“. Pro mě osobně může fungovat učení se před spaním pomocí autosugesce, ale vy klidně můžete dávat přednost suchému drilu slovíček a gramatiky.

Tady pro dnešek skončíme, ale brzy se můžete těšit na pokračování!

Teri